Listopad 2014

A jak to bejvá, největší výmrd zbyl na mě.

29. listopadu 2014 v 10:22
Proč já se tím vůbec zaobírám? Proč mi vlastně chybí? Proč ho mám pořád v srdíčku? Proč to tak kurva bolí, když on si to nezaslouží.. Nezaslouží si moje slzy na jeho jméno, tak proč to teda dělám?
Tyhle otázky si kladu pořád, ale zatím neznám odpověď . .

„Začínáme nenávidět teprve tehdy, když nás někdo srazí v naší lásce na kolena.“

15. listopadu 2014 v 13:27
Nemám absolutně představu či fantazii o tom co psát. Asi jsem svoje roky už upsala přímo na Katův špalek. Asi jsem ztratila ty nejlepší / nejhorší léta svýho života. Ale nechci se vrátit. Něco jako řekl Daniel Landa. Skinhead byla prostě moje tvář, byl to čas mého vývoje. Nejsem na to pyšný, ale tehdy to bylo jinak. BYLO TO TAK, bylo to fajn. Tehdy jsem byla slepá, byla jsem hrdá a blbá. Všechno mohlo být jinak, kdybych měla jiné kamarády, jinou společnost. Nejhorší je svést se s davem. Já to udělala a jak jsem teď dopadla. Utekla jsem od minulosti, i když se občas vrací s myšlenkou setkat se, zajít ven a být znovu přítomností. To přesně nechci. Dopadlo to jak to dopadlo, a já jsem teď volná. Bez jakýkoliv přítěží. I když vlastně jo, ale to je asi důsledek tý velký, rychlý změny.




Lezu za někým kdo si ze mě může utahovat, odstrkávám toho co o mě po nocích sní a chodím trávit noci a chladný rána za jiným. Tři M. Tři problémy. Tři je číslo všeho a já se do toho zamotávám. Asi nemám nouzi o problémy. Ach, ráda bych byla tou malou holkou, která neřeší vlastně vůbec nic. Která je ráda, když si může vzpomenout na svoje starý hračky a domov. Která má sny bláhový a pořád vymýšlí nové věci. Která má pořád tu fantazii něco vytvořit. Něco krásnýho, ale na to bych musela mít člověka, co by mi vlastně pomohl tohle všechno prožít. Víte jak to myslím, mít člověka, co by to se mnou chtěl prožít, ale já bych musela mít taky.. Něco jako když řekl jeden pán "Milovat bez toho aniž by jsme se zamilovali, ..potom budeme šťastní" .. škoda jen, že jsem se to dozvěděla příliž pozdě. Ty mi chybíš. Tebe chci. Milion překážek z tvé strany mi však brání. Tvoje minulost i přítomnost...ne-li budoucnost sakra, vždyť ty se nezměníš. Bude navždy zmrd, sám jsi mi to řekl. A co z toho plyne? Nemějte rádi tolik tu minulost, je to prostě jen vývoj, stejně se změním a za pár dnů, měsíců či roků tu bude zase někdo jinej. Věřte tomu . . . . shieeeeet

You say I'm crazy .. .

2. listopadu 2014 v 11:21
Jo. Po čase to jde. To, že zapomenu na tu bolest, kterou vytváří člověk, kterého mám vlastně v ten moment nejvíc ráda. . . Už to pominulo. Ta největší zamilovanost, ale může za to jeho chování a jeho povaha, přišel jsi o hodně.. Teď však můžu očekávat narážky typu, že za to všechno vlastně můžu já, protože jak by on mohl tohle všechno zahodit? Přece on nemá žádnou stíhačku v podobě bejvalky, která po celým městě vykládá, jak spolu chodí. On nemá žádné ego, že si nemůže ani kleknout. On nemá vypočítavou povahu. Ne, radši vodku než tebe. A taky.. zjístila jsem, že když si najdete jinej cíl, tak přestanete myslet na ten předešlý. Takže čabálo kámo.